Ústavní soud dnes vydal v pořadí pátý nález ve věci povinného očkování (nález sp. zn. II. ÚS 725/18). Jde přitom o třetí nález týkající se výhrady svědomí a teprve druhý nález k tzv. světské výhradě svědomí. Od předchozích rozhodnutí se nález liší tím, že zde výhradu svědomí k povinnému očkování neuplatňují oba rodiče, ale pouze matka, zatímco otec si přeje povinné očkování provést. Další zvláštností je, že nešlo o aplikaci první vakcíny, ale již o přeočkování 11 leté dcery. Ústavní soud v tomto případě výhradu svědomí matky nezletilé neuznal, avšak shledal porušení práva nezletilé na participaci v řízení v rozporu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V nálezu Ústavního soudu ve věci odpírání vojenské služby (nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02) Ústavní soud poměrně přesvědčivě vymezil povahu výhrady svědomí, když uvedl, že „svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost…Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích…rozhodnutí diktované svědomím je vždy konkrétní, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Ústavní soud jasně vymezil, že výhrada svědomí pramení jaksi „zevnitř“ a je projevem „osobní morální povinnosti“. Tento „vnitřní zdroj“ výhrady svědomí potom odlišuje situace, kdy je určité jednání pouze motivováno politicky, ideologicky, či nábožensky (obdobně též rozhodnutí ESLP ve věci Arrowsmith proti Spojenému království – stížnost č. 7050/75). Mezi výhradou svědomí a vnitřním přesvědčením musí být dále úzký a bezprostřední vztah (Boffa a další proti San Marinu – stížnost č. 26536/95 či Eweida a další proti Spojenému království – stížnost č. 48420/10).
V návaznosti na první vlaštovku ve věci náboženské výhrady svědomí (Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 449/06) potom Ústavní soud poprvé vymezil tzv. světskou výhradu svědomí (Nález ÚS sp. zn. I. ÚS 1253/14) k povinnému očkování a stanovil podmínky, za jejichž splnění lze výhradu uznat a očkovací povinnost v konkrétním případě prolomit. Tyto podmínky představují jakýsi čtyřstupňový „test výhrady svědomí“. Zaprvé, tvrzení uplatněná ve výhradě svědomí musí mít ústavní relevanci, to znamená, že musí například poukazovat na rozpor očkování se základními právy dítěte. Zadruhé, musí být dána naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí. Zatřetí je nutná konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. A poslední podmínkou je posouzení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít (zachování určité „bezpečné“ úrovně proočkovanosti ve společnosti).
V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené podmínky byly splněny a proto výhradu svědomí uznal a konstatoval zásah do práva na svobodu svědomí čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V dnešním nálezu na základě téhož testu (avšak pouze ve vztahu k druhé podmínce – naléhavost tvrzených důvodů), však výhradu svědomí neakceptoval a porušení čl. 15 odst. 1 Listiny neshledal. Níže se podíváme na základní skutkové podobnosti/odlišnosti obou případů:
V prvním nálezu ke světské výhradě svědomí (dále též nález I.) se výhrady svědomí domáhali oba rodiče. Argumentovali, že se rozhodli svoji nezletilou dceru nenechat očkovat z důvodu svědomí a myšlení, svého etického, racionálního i filozofického přesvědčení, jakož i z přesvědčení o nejlepším zájmu dítěte při ochraně jeho zdraví. Vycházejí z postoje, že pro dítě je nejlepší přirozená imunita, kterou by očkování mohlo narušit. Tento přístup je posílen jejich znalostmi a zkušenostmi získanými zejména dlouholetou prací stěžovatelky s autistickými dětmi, u kterých se tato porucha podle přesvědčení stěžovatelů rozvinula právě v souvislosti s očkováním. Stěžovatelé považují očkování za rizikové a jeho odmítnutím chtějí ochránit zdraví své dcery (bod 6 nálezu I.).
Stěžovatelé jsou příznivci homeopatické léčby a nedůvěřují očkovacímu systému v České republice, který podle jejich přesvědčení výrazně podceňuje rizika očkování. Očkování může být nebezpečné a nikdo jim nemůže zaručit, že po něm jejich dítě neutrpí závažnou újmu. Tato rizika stěžovatelka vnímá zejména i s ohledem na to, že po 13 let pracuje s dětmi s poruchami autistického spektra v České republice i zahraničí. Je spoluautorkou odborné knihy věnované této problematice (Strunecká, A., Urbánková, B., Cecavová, L., Šárková, A. Přemůžeme autismus? Blansko: Almi, 2009) a odborných článků (mj. Autismus a očkování, zveřejněn 5. 2. 2008, dostupný např. na www.rozalio.cz) a vystupovala k těmto otázkám na odborných konferencích i v rámci televizních a rozhlasových pořadů. Téma spojitosti povinného očkování s výskytem autismu měla možnost diskutovat s řadou zahraničních odborníků (např. R. Blaylock, neurochirurg, USA; P. Shattock, farmakolog, Velká Británie; Z. Sharma, pediatr, Velká Británie), jakož i s mnoha rodiči, s nimiž se setkala v rámci své praxe a kteří jsou o takové souvislosti rovněž přesvědčeni. Někteří rodiče dokonce spojují provedení povinného očkování s následným ochrnutím dítěte (bod 8 nálezu I.)
Podle stěžovatelů je očkování v České republice nařizováno netransparentně, bez dostatečných podkladů a jejich zhodnocení a pod vlivem osob spolupracujících s výrobci vakcín…Stěžovatelé poukázali také na to, že stát nepřebírá odpovědnost za případné nežádoucí účinky (následky) povinného očkování a zejména nevytvořil žádný mechanismus odškodňování, který by mohli eventuálně využít (bod 9 nálezu I.).
Stěžovatelé též poukázali na studie o možné spojitosti očkování s výskytem alergií a autoimunitních onemocnění; odklad očkování na pozdější dobu může snížit riziko vzniku astmatu. Zpochybnili podmínky, za nichž byly provedeny studie, na které ve vyjádření odkázalo ministerstvo. Zdůraznili, že jejich obavy pramení z osobních zkušeností, nikoli jen ze závěrů odborných studií (bod 11 nálezu I.).
Na základě posouzení skutkového stavu posléze Ústavní soud ve vztahu k naléhavosti důvodů namítaných v rámci výhrady svědomí uvedl, že se jedná o otázku „v rovině subjektivní“… Jde o ono příslovečné „tady a teď“, jež brání bezvýjimečnému podrobení se příkazu zákona. Varietu obsahů námitky je zde nesnadno vymezit; nepochybně mezi ně potenciálně patří i přesvědčení, že může dojít k nevratnému poškození zdraví osoby blízké. Jedná-li se o nezletilého reprezentovaného zákonným zástupcem, musí být zohledněny konkrétní aspekty jeho zájmu na neprovedení vakcinace.“ (bod 45 nálezu I.)
V dnešním nálezu (dále jen nález II.) byly skutkové okolnosti následující:
Stěžovatelka svůj postoj k očkování nezletilé opírá především o své obavy o zdraví nezletilé, pramenící z informací o nežádoucích účincích vakcín, které se vyskytly jak v jejím širším okolí, tak v podobě méně závažných účinků u samotné nezletilé a v podobě velmi závažné negativní reakce na očkování proti rakovině děložního čípku u příbuzné nezletilé vedlejší účastnice (bod 40 nálezu II.).
Dále stěžovatelka poukazuje na své pochybnosti o nezbytnosti očkování s tím, že nezletilá možná má stále dostatek potřebných protilátek, a připomíná absenci odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním. V řízení před obecnými soudy pak stěžovatelka odkazovala též na zdravý životní styl a alternativní přístup k nemocem v
yznávaný svou rodinou, mizivou šanci nákazy očkovanými nemocemi a nedostatečnou účinnost vakcín (bod 40 nálezu II.).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nejsou dány podmínky pro výjimečné nevynucování očkovací povinnosti u nezletilé vedlejší účastnice z důvodu námitky výhrady svědomí stěžovatelky jako matky nezletilé. Uvedl přitom následující důvody:
„Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoliv subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností… nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétním situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, citovaný výše, bod 45); nicméně Ústavní soud takové okolnosti u stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka poukazuje toliko na méně závažnou reakci samotné nezletilé na očkování před osmi lety, kterou však v řízení před obecnými soudy nijak neprokázala a praktický lékař nezletilé vedlejší účastnice ji podle svého vyjádření nezaznamenal; a dále na sice závažnou reakci u své příbuzné, avšak reakci na zcela jiné očkování, a to z kategorie nepovinných (a navíc očkování dostupné v České republice teprve od nedávné doby a vzbuzující vícero diskuzí), a tedy postrádající větší relevanci. Takové důvody, a to ani ve spojení se stěžovatelčinou preferencí zdravého životního stylu a jejími obecnými odkazy na nežádoucí účinky očkování v dalších případech, nesvědčí o tak silném mravním a morálním základě a nejsou natolik naléhavé, aby v dané situaci mohly založit oprávněnou výhradu svědomí stěžovatelky vůči zákonné očkovací povinnosti, a to tím spíše za situace, kdy otec nezletilé má k jejímu očkování kladný postoj. Jako projev ústavně chráněné svobody svědomí pak nelze hodnotit ani pochybnosti stěžovatelky o nezbytnosti a účinnosti očkování, ani její argumentaci absencí právní úpravy odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním“ (bod 41 nálezu II.).
Dále Ústavní soud uvedl, že „dostatečně naléhavé důvody pro oprávněnost namítané výhrady svědomí navíc nelze založit na předchozí špatné zkušenosti s očkováním spočívající v projevu méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby na zcela odlišné nepovinné očkování ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě.“ (bod 42 nálezu II.).
Srovnání
Z výše uvedeného je zřejmé, že v obou případech stěžovatelky poukazovaly na obavu z újmy na zdraví dítěte. V nálezu I. stěžovatelka poukazovala na vážnou újmu na zdraví v podobě autismu, což opírala o svou dlouhodobou zkušenost s prací s autistickými dětmi a odbornou literaturu. V nálezu II. pak stěžovatelka poukazovala na dřívější méně závažné účinky u samotné nezletilé, nežádoucí účinky vakcín u osob v jejím okolí a též velmi závažné negativní reakce na očkování proti rakovině děložního čípku u příbuzné nezletilé. Obě stěžovatelky též poukazovaly na obecné nešvary očkovacího systému v České republice, zejména na neodůvodněnost očkování a absenci odškodňovací právní úpravy.
Z uvedeného je zřejmé, že výhrady se v obou případech opírají o obdobné argumenty. Není proto zřejmé, proč si argumenty uvedené v nálezu I. ochranu čl. 15 odst. 1 Listiny zasloužily, zatímco v nálezu II. již nikoliv. Byl snad rozdíl ten, že stěžovatelka v nálezu II. neměla osobní zkušenost s prací s autistickými dětmi? Že výslovně neuvedla svoji obavu o vážnou újmu na zdraví své dcery? Že se nezajímá o problematiku spojení očkování a autismu?
Pozoruhodné je hodnocení Ústavního soudu, že „dostatečně naléhavé důvody pro oprávněnost namítané výhrady svědomí nelze založit na předchozí špatné zkušenosti s očkováním spočívající v projevu méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte…“ Má se tomuto rozumět tak, že pro přiznání výhrady svědomí bude napříště mj. nutné, aby dítě nejdříve utrpělo vážnou újmu na zdraví? Podotýkám navíc, že v nálezu I. stěžovatelka vůbec neargumentovala tím, že by její dcera již dříve prodělala nějaké nežádoucí účinky očkování, a přesto byla její výhrada uznána.
I když stěžovatelka dále poukazuje na nežádoucí účinky vakcín u jiného typu očkování, neznamená to nutně, že by tyto výhrady pozbývaly jakoukoliv relevanci, jak je patrné z hodnocení Ústavního soudu. Tyto výtky mohou totiž dokládat upřímnost obav stěžovatelky z očkování obecně a být tak pomyslným dílkem v mozaice věrohodnosti stěžovatelčiných argumentů.
Další dílky v mozaice (preference zdravého životního stylu a obecné odkazy na nežádoucí účinky očkování v dalších případech) Ústavní soud též odmítl, když navíc bez dalšího uvedl, že „nesvědčí o tak silném mravním a morálním základě a nejsou natolik naléhavé…“ Domnívám se, že rovněž tyto argumenty je třeba brát v potaz, neboť mohou dokládat intenzitu (hloubku) přesvědčení o škodlivosti vakcín.
Pokud Ústavní soud považoval výslovně za nerelevantní obecné úvahy stěžovatelky o nezbytnosti a účinnosti očkování a o absenci odškodňovací právní úpravy, pak je třeba se ptát, proč tytéž argumenty aproboval (resp. výslovně neodmítl) též v nálezu I.
Závěr
Zdá se, že oproti nálezu I., zde Ústavní soud zvolil poněkud jiný přístup (metodu) posuzování výhrady svědomí. Zatímco v prvním případě posuzoval všechny tvrzené argumenty v souvislostech jako celek (skládání dílků mozaiky), v dnešním nálezu naopak argumentaci stěžovatelky „rozsekal“ na jednotlivé dílky, které pak posuzoval každý zvlášť. Je tedy otázka, co musí napříště rodič tvrdit, aby byla jeho výhrada aprobována? Postačí pouhá obava o nežádoucí účinky vakcíny, nebo bude vždy nutné namítat obavy o úmrtí nebo autismus dítěte?
Vzhledem k tomu, že šlo teprve o druhý nález ke světské výhradě svědomí k povinnému očkování a s ohledem na skutečnost, že tato výhrada není v právních předpisech upravena a Ústavní soud je tak vlastně jediným orgánem definující podmínky pro její aplikaci, měla být argumentace Ústavního soudu přesvědčivější. Namísto toho však současný nález vyvolává celou řadu otázek a budoucí uplatnění výhrady svědomí zahaluje mlhovinou.
