zdroj: www.vitalia.cz
V médiích a na sociálních sítích se v poslední době opět rozhořel boj o povinné očkování. Odpůrci očkování obviňují stát z totalitních praktik a povinné očkování vnímají jako relikt předlistopadového režimu, stoupenci očkování naopak hovoří o nezodpovědných rodičích, „biomatkách“ a hazardérech s veřejným zdravím. Cílem tohoto stručného článku je zamyšlení, zda v České republice skutečně probíhá boj dobra se zlem, nebo zda se konflikt nachází ve zcela jiné rovině.
V souvislosti se zvýšeným výskytem onemocnění spalničkami (podle zpráv Světové zdravotnické organizace se počet nakažených v Evropě v roce 2017 zčtyřnásobil) dochází ke zpřísňování očkovací legislativy. V roce 2017 došlo k uzákonění povinného očkování v Itálii, v roce 2018 k témuž přistoupila Francie a v poslední době sílí též podpora pro povinné očkování na federální úrovni Austrálie. Z řady odborných studií a ostatně i z aktuálního mezinárodního vývoje je patrné, že je očkování efektivním nástrojem jak se spalničkami a dalšími nakažlivými nemocemi bojovat a je téměř jisté, že by jeho plošné zrušení vedlo ke snížení proočkovanosti a k návratu nakažlivých onemocnění. Stát je rovněž při vytváření kolektivní imunity podporován mezinárodními organizacemi, jako je například Světová zdravotnická organizace a dokonce i Rada Evropy.
Je však dalším nezpochybnitelným faktem, že se po očkování u řady očkovaných dětí objevily závažné zdravotní komplikace, které končily mnohdy trvalým poškozením zdraví a v některých případech i smrtí dítěte. Třebaže se újma na zdraví po očkování jeví jako její logický následek, ve skutečnosti lze příčinnou souvislost mezi očkováním a újmou na zdraví jen velice obtížně prokázat. Jednoduše řečeno: Víme, že k újmě na zdraví došlo, ale nejsme schopni stoprocentně prokázat, že za to může právě očkování. Nemožnost prokázání příčinné souvislosti pak pochopitelně vede k tomu, že rodiče nemohou u soudu unést důkazní břemeno a domoci se tak jakéhokoliv odškodnění. Současně platí, že pokud by snad rodiče ze strachu o zdraví dítěte či ze svého filosofického či náboženského přesvědčení očkování odmítli, vystavují se hrozbě pokuty až do výše 10.000 Kč pro každého z nich. Stranou ponechme nedávné rozhodnutí Ústavního soudu (pro zájemce jde o sp. zn. I. ÚS 1253/14), který očkovací povinnost s poukazem na tzv. světskou výhradu svědomí v individuálních případech prolomil, neboť tato výhrada svědomí není jakousi paušální očkovací výjimkou, ale týká se pouze skutečně odůvodněných závažných případů, což rozhodně nebude platit vždy.
Stát tedy na jedné straně pod hrozbou pokuty očkování vyžaduje, dojde-li však k poškození zdraví, nechává rodiče napospas svému osudu. Tuto skutečnost si dobře uvědomují ve Spojených státech, Francii, Velké Británii a dalších 16 zemích, které přijaly odškodňovací mechanismus s cílem poskytnout obětem očkování náhradu újmy na zdraví bez toho, aby bylo třeba prokazovat příčinnou souvislost a zavinění (tzv. „No-fault Compensation Scheme“). Je třeba zdůraznit, že odškodňovací mechanismus újmy na zdraví není pouze výsadou USA a západní Evropy, ale obdobné schéma nalezneme i v Maďarsku, Itálii, Slovinsku, Rakousku, jakož i na Taiwanu a v Koreji. Většina států dokonce odškodnění poskytuje i tehdy, když očkování není povinné. Studie ze zemí, které tento mechanismus přijaly, navíc ukazují, že od jeho zavedení vzrostla důvěra společnosti k očkování, utlumily se proti-očkovací kampaně a došlo též k posílení jistoty farmaceutických společností, neboť ty se již nadále nemusely obávat řady žalob s nejistým výsledkem.
Z výše uvedeného vyplývá, že se o žádný boj dobra se zlem nejedná. Jistý boj však přeci jen probíhá. Na jedné straně barikády totiž stojí stát legitimně usilující o maximální ochranu veřejného zdraví, na straně druhé rodiče, kteří se stejně silným legitimním cílem brání zdraví svých dětí. V tomto střetu dvou „dober“ je třeba dělat ústupky na obou stranách. „Černého Petra“ má však v rukou stát, neboť je jeho úkolem, aby mezi ochranou veřejného zdraví a ochranou zdraví jednotlivce nalezl spravedlivou rovnováhu. Od státu lze tudíž očekávat, že se k problému postaví čelem, uzná nežádoucí účinky očkování a přijme takovou právní úpravu, která oběti povinného očkování spravedlivě odškodní. Současně lze očekávat, že stát posoudí stávající očkovací schéma a u každé vakcíny zdůvodní, zda je skutečně přiměřená a nezbytná a zda zbytečně nezatěžuje organismus novorozených dětí. Domnívám se proto, že je vhodné vést o vhodném očkovacím schématu, jakož i o konkrétním odškodňovacím mechanismu širokou odbornou diskuzi, vzít si příklad z jiných očkovacích modelů ze zahraničí a především vést otevřenou a férovou debatu s rodiči očkovaných dětí.
Jen tak lze totiž nalézt spravedlivou rovnováhu mezi veřejným a soukromým zájmem, posílit důvěru v očkování a v konečném důsledku i ve stát jako takový.
