zdroj: https://forpeopleforjustice.com/understanding-the-discovery-rule-florida-medical-malpractice-law/
Podle příslibů vlády v demisi Andreje Babiše to vypadá, že Českou Republiku čekají zlatá budovatelská léta. Skokanům na lyžích má vyrůst nový skokanský areál v Harrachově, Martina Sáblíková se konečně dočká rychlobruslařské dráhy a Kometa Brno bude již další mistrovský titul slavit ve zbrusu nové hokejové hale. Jednoduše řečeno se zdá, že Česko má peněz víc než dost a státní pokladna doslova praská ve švech.
Nabízí se proto otázka, zda se finančních prostředků dočkají i příslušníci romské menšiny, na kterých předlistopadový režim páchal příkoří a na něž režim současný tak nějak pozapomněl. Řeč je samozřejmě o romských ženách, které byly za minulého režimu nuceně sterilizovány a kterým doposud stát nevyplatil žádné odškodnění, třebaže je k tomu ze strany vnitrostátních i mezinárodních lidskoprávních pozorovatelů opakovaně vyzýván.
V letošním roce byla ve zprávě Komisaře pro lidská práva Rady Evropy Nilse Muižniekse o sexuálních a reprodukčních právech žen v Evropě Česká republika spolu se Slovenskem výslovně uvedena jako evropská země, kde v minulosti docházelo k nucené sterilizaci romských žen. Zpráva též poukazuje na skutečnost, že s ohledem na náročné a zdlouhavé soudní řízení se odškodnění domohl jen zlomek žen a opětovně zazněl „povzdech“ nad neochotou státu přijmout za vynucené sterilizace odpovědnost a jejich oběti odškodnit.
Nutno poznamenat, že tento „povzdech“ nezazněl poprvé. Již v roce 2005 vyzval stát k poskytnutí odškodnění nuceně sterilizovaných žen ombudsman Otakar Motejl, v roce 2011 pobídl Českou republiku ke zřízení odškodňovacího mechanismu Komisař pro lidská práva Rady Evropy Thomas Hammarberg a v témže duchu zazněla kritika též ze strany Výboru OSN pro lidská práva a Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen.
Snad nejblíže byla Česká republika k nápravě svého renomé v roce 2015, kdy tehdejší ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier předložil vládě věcný záměr zákona k odškodnění protiprávně sterilizovaných žen, avšak vláda tento návrh neschválila.
Je férové přiznat, že nejsme jedinou zemí, na jejímž území se v historii prováděly nucené zásahy do tělesné integrity (viz například medicínský výzkum na černošském obyvatelstvu v USA či sterilizace transgenderových osob ve Švédsku). Většina zemí však již své oběti dávno odškodnila nebo na odškodnění pracuje. V Česku „ticho po pěšině“.
Situace je o to naléhavější, že jak čas běží, hlasy obětí utichají a za nějaký čas se tak problém „vyřeší“ sám, protože už prostě nebude koho odškodňovat. Vědomí, že jsme o obětech bezpráví věděli a přesto jsme mlčeli, však zůstane trvalou jizvou naší společnosti, kterou běh času nezhojí.
Bylo by proto hezké, kdyby se tak vedle investic do sportu a infrastruktury přistoupilo stejně velkoryse i k nápravě bezpráví páchaného ze strany státu. Vláda Andreje Babiše by se tak mohla právem pyšnit prvenstvím, kdy jako první vláda od roku 1989 našla odvahu a tuto demokratickou jizvu zhojila.
